"Ty už jdeš?" a spol.

Jednou večer si takhle uklízím v počítači, jelikož se zase blíží ten smutný okamžik, kdy mi dojde místo na disku. A co neobjevím! Ve starých zálohách jsem našla zálohu školního disku ze střední. Ze střední! To je skoro pravěk :)
V těch souborech jsem našla dva texťáky, ve kterém byly krátké příběhy, co o mě napsala moje skvělá kamarádka Monika. I když je vysoce pravděpodobné, že vám nepřijdou zdaleka tak vtipné, jako mně, stejně je zde zkopíruju zveřejním. Alespoň pro tu miniaturní hrstku lidí, kteří si ty staré dobré časy, kdy i já jsem byla v pubertě, pamatují :)

Tempírek
Pan učitel Tempír (češtinář) je člověk s obrovskou zásobou vědomostí, který je pro současný svět až příliš hodný a důvěřivý. Dá se toho hodně využít... Hodně toho využívá i Leia... Ukazuje mu k prohlídce vždycky ten samý, i několik týdnů (i let) starý úkol... ale Tempírek je občas nevyzpytatelný a úkol si přečte. To ho dovede rozčílit k nepříčetnosti:
"Já vám dám takovýho černýho boda, že se z toho ......(v této chvíli všichni s napětím očekávali, jak se tento slušný člověk vyjádří:))... nevybrodíte!!" :)))
Nedávno se opět dozvěděl krutou pravdu o nenapsaném úkolu a to ho velmi ranilo. A "naše Žani" musela za trest opisovat povinnosti žáka a já jsem dostala pravomoce ji "výchovně lepnout" a jinak na ni dohlížet, protože já úkolek přece vřdycky mám (jasně :D ) :)

Schovávaná
Jinou kapitolou je naše školní počítačová učebna. Leiu tam najdeme snad pokaždé, mě jen občas. Protože ona se chodí ptát pana správce, jestli může dovnitř, skoro pořád, často vysílá i mě. Většinou se nám dostane odpovědi jako: za chvilku, za 20 minut, já vám řeknu a podobně.
Zase tam tak jednou čekáme a já jdu mezitím na záchod. Když se vrátím, Leia nikde. Že by už byla uvnitř?, napadne mě a rozrazím dveře učebny. Tady je však jenom správce sítě. Rychle zareaguji:
"Už můžeme?"
"Ještě ne. Já vám řeknu."
Vycouvám a vidím Leiu, jak se tlemí ve vedlejší třídě. To se jí ale taky už párkrát vymstilo. Bez pomsty jsem to nenechala :)

Storno
Tato příhoda potvrzuje, že pokud je Leia na síti, nemá smysl s ní jakkoli komunikovat :) Jednou zase sedíme v počítačové učebně a na mém monitoru se objeví nějaká tabulka. Ptám se, co s tím. Leia sjede obrazovku letmým pohledem a odvětí:
"Dej storno."
Poslechnu ji tedy a dále pracuji. Asi za minutu se jen tak mimochodem zeptám:
"Jseš na chatu?"
Odpověď mě dorazila a ani nepotřebuje další komentář. Aniž by se na mě nebo můj monitor aspoň koutkem oka podívala, bez rozmyslu odvětila:
"Dej storno."

Mobil
Leiin mobil je taky kapitola sama pro sebe. Je na něj hodně háklivá a pokud nepotřebuje zrovna půjčit ten můj, vychvaluje ho a uráží všechny ostatní (mobily). Když není ve třídě a MacGyvera (není to úchylný jméno pro mobil? :) ) nechá pod lavicí, začíná pro mě a kamarádku Martinu rej. Nejvydařenější asi byla tato příhoda:
Chtěly jsme jí mobil dát co nejdál na skříň, aby na něj nedosáhla. To jsem ale trochu přehnala a milý mobil skončil za ní. Lekla jsem se a než jsem to oznámila svému komplici už jsem horečně přemýšlela, jak ho odtamtud dostaneme. No vrátila jsem se ke skříni a zašmátrala jsem za ni. Mobil naštěstí zapadl jenom pár centimetrů pod úroveň skříně, a tak jsem ho mohla vyndat. Uf. Jen co jsem se trochu uklidnila musela jsem samozřejmě dokončit náš plán a mobil jsem nechala položený na skříni za květináčem.
Když se Leia vrátila oznámily jsme jí, že jestli chce mobil musí pro školníka, protože je za skříní. (Přece jen se ta událost k něčemu hodila.) Byla to fakt sranda. Rozčílila se totiž k nepříčetnosti a stroze odsekla:
"Jestli ten mobil nebude ležet tady (ukazovala na svou lavici), půjdu za učitelkou!"
Načež se otočila a opět odkráčela. Já s Martinou jsme dostaly záchvat smíchu a začaly jsme diskutovat a pochybovat o jejím smyslu pro humor a zároveň nás taky udivilo, že se ani jednou nepodívala na skříň, protože to by svého miláčka musela určitě vidět.
Dopadlo to tak, že jsem jí nakonec(asi po hodině:)) mobil podala, protože jinak byla rozhodnutá se s námi do smrti nebavit:). Od té doby se přeci jenom hlídá a hned se nenaštve, ale mi jí občas tuto příhodu připomínáme tou větou kterou sama pronesla:).

Klíče
Aby to nevypadalo, že jenom Leia je terčem různých naschválů uvádím tady kolekci epizod s mými klíči. Protože mám hodně učebnic a sešitů ve škole ve skříče, skoro každou přestávku k ní zamířím. Jinak si klíče nechávám na lavici. Toho Leia a Martina využívají, a když odcházím do jiné učebny, vytrvale mi je někde schovávají. Občas ale (když už to není zábava) vymyslí i něco duchaplnějšího.
Třeba jednou přijdu po vyčerpávající angličtině do třídy a Leia spustí:
"Moniko, nezlob se ale já jsem si půjčila klíče, že si půjdu k tobě pro němčinu a jak jsem odemykala, tak se ten klíč tak nějak zalomil."
"Cože?"
Vrhla jsem na ni vraředný pohled: "tak..." (chvíle pro nadechnutí :) ) "mi necháš udělat nový a zaplatíš to a teď běž pro školníka, ať to otevře, ať si můžu vzít věci." (na svou obranu musím říct, že jsem nevyváděla jak ona, když jí zapadl ten mobil:))
"Mimochodem, kde je ten klíč?''
"Já ti ho radši ani nechci ukazovat." začlo mi svítat, že v tom bude něco jinýho.
Cukala se a nechtěla mi ho dát, ale ona na mě prostě nemá a tak jsem jí ho po chvilce vzala. No samozřejmě, že mu nic nebylo.
Mělo mi být hned jasné, že když se Martina tak uchichtává, něco v tom bude. Potom jsem se dozvěděla, že nebyly zas tak daleko od pravdy, protože klíče mi opravdu málem zalomila. zanedlouho mě zase  napálily.
Zas tak jednou přijdu do třídy. Klíče jsou ok a jdu ke skříňce. Zasunu klíč a co se nestalo. No právě že nestalo, skříňka nejde odemknout. Vrhnu pohled k lavici. Pohled na milé kamarádky mi vše vysvětluje. Vyndám klíč a po bližším ohledání zjistím, že je oblepaný izolepou. No jo, zase mě to mohlo napadnout. Chvíli předtím mi totiž páskou spravovaly roztrhanou učebnici do němčiny, co jim půjčuju.
Příště už jsem se tak lehce oblafnout nedala a poté, co nešlo klíčem v zámku pootočit jsem v zápětí poznala, že je na nich přehozený rozlišovač.
To se potom nedivím, když ty klíče zapomenu doma. Pokud není v dohledu žádná pověřená osoba, která by mi mohla zapůjčit náhradní a já se nemám do čeho přezout ani to není problém. Prostě otevřu Leiin botník a tam si vždycky vyberu. A to, že jsou mi její boty o pár čísel menší a prstama jdu stejně po zemi, to už je po tom všem zanedbatelný problém :)

Ty už jdeš?
 Co jsem se doslechla, tak z minulých příběhů měl největší ohlas ten o stornu. Proto tady přidávám ještě jeden, který v podstatě vypráví o tom samém.
Když odcházím z počítačové učebny vždy následuje tento rozhovor:
Já: "Tak já už jdu."
Leia: "Už? Proč tak brzo?"
Já: "Jdu na autobus, chodím tak vždycky!"
Leia: "Ještě nechoď."
Já: "Já už musím jít."
Leia: "Tak ahoj."
No ale jednou se stalo něco, co mě utvrdilo v tom, že mě v podstatě vůbec neposlouchá.  Sedíme tak jednou v pátek u počítačů než nám začne autoškola. V klidu pracujeme, když mě napadne, že bych se mohla trochu protáhnout. Bezprostředně po tomto pohybu na mě Leia vyhrkne:
"Ty už jdeš? Proč tak brzo?"
Grrr. Myslela jsem, že budu zabíjet, vždyť jsme měly odcházet zároveň. Pro lidi jako je ona by měly chaty zakázat :).

Hobit
No tento příběh se také týká Leii. Koho taky jiného pomlouvat. Přece ne sebe nebo dokonce ještě někoho jiného z redakce :) Bylo to tak:
Leia mně a Martině často vypráví příběhy z počítačové učebny, protože tam tráví nejvíce času. A často nám také vypráví o jednom podobném bláznovi, říkejme mu Roman. Jednou nás tak poslouchala jedna spolužačka a vykřikla:
"Ty balíš Romana?"
Leia samozřejmě: "Neee, jak tě to mohlo napadnout..."
Spolužačka: "Nekecej. Ty o něm pořád mluvíš, sedíte spolu v deskriptivě..."
No a jelikož Leia nechtěla, aby jsme na tento fakt dále upozorňovaly (už proto, že je o 3 roky mladší :) ), vymyslely jsme, že mu místo jménem, budeme říkat "ehm ehm" :)
Po pár dnech se zase tak jednou bavíme a opět přijde řeč na Romana.
Já říkám: "Ehm ehm..."
Dále už jsem pokračovat nemohla, jelikož Leia zvolala:
"Konečně's to přiznala!"
Já a Martina:"??"
Leia:"No, že jseš hobit!" :)))
No a tak od té doby používáme místo "ehm ehm" Hobit. Ono se to tak i lépe maskuje :)

MacGyver
Už jsem se tu i posledně zmínila, kdo nebo spíš co, MacGyver je. Tedy Leiin mobil (taky televize, počítač, ale to tu nechci rozvádět :)).
Leia se řadí k lidem na mobilním telefonu závislých. Ona sama to klidně přizná.
A tak pod její lavicí kromě několik týdnů starých svačin a mých sešitů najdeme taky její mobil. Vytahuje ho každých 30 vteřin a občas zvolá:
"Mám zprávu!"
Na to už nikdo nereaguje.
Ale zájímavý pohled je, když  uprostřed hodiny ztvrdlý rohlík povolí a MacGyver jí propadne z lavice na zem. To se pak jenom ozývá:
"Miláčku, není ti nic?"
A Leia horlivě šmátrající po podlaze, často i ze židle spadne, jen aby zjistila, jestli se mu náhodou něco nestalo...:)