Pár bodů ze života

Pro ty, které zajímá, co poslední dobou dělám a jak se mám, jsem sepsala pár bodů. Kdybych měla každý rozepisovat, bylo by to na hodně dlouhý článek. Takže dost řečí, tady jsou:

• jednou mi takhle v pracovní době napsal DanQ. Po krátkém a nezávazném rozhovoru s ním jsem zjistila, že jsem najednou (a závazně) koordinátorkou Animestopu na letošním Akiconu.
• kromě toho připravuji na Akicon svoji vlastní přednášku. Doufám, že to nebude (moc velký) fail a přijde se na mě někdo podívat (a nebude to jen kvůli tomu, co budu mít na Akiconu na sobě ;))
• nainstalovala jsem si Posla smrti 3 a promýšlím si, co o něm pěkného napíšu. A zda to vůbec bude pěkné.
• koupila jsem si Portál 2 a v rámci akce na Steamu jsem si pořídila i legitimní kopii prvního dílu
• se zimním semestrem jsem se přihlásila do tří tanečních kurzů - dvou klasických a jednoho kurzu swingu. Budu mít hrozně dobrou fyzičku :)
• omezila jsem nákup bot a místo nich sháním zimní a podzimní kabát
• koupila jsem si na Amazonu svoji historicky první knihu do Kindle.
• v práci mi pravděpodobně končí období nudy a začíná podzimní období průšvihů a šibeničních termínů, které volně přejde do novorčního období téhož

Vzpomínka na léto

Milé léto, vzpomínáme

Minulý víkend na nás bylo počasí hodné a chovalo se k nám hezky. Teploty byly příjemně koupací. Z Manifestu jsme se stavovali ještě u mých rodičů na Moravě a já jsem si prozřetelně vzala plavky, kdyby došlo na bazén. Má prozíravost se ukázala být na místě - na bazén opravdu došlo. A jelikož jsem hodné děvče, zpříjemním vám začátek týdne nějakým tím obrazovým materiálem. Užijte si pohled na mé skvělé plavky a pocit, že pro letošek je léto už nejspíš definitivně v čudu :)

Loli sraz v Poděbradech

Je to už nějakou dobu, co Myra tento sraz naplánovala. Už dlouho jsem si s ženami nikam nevyjela, takže rozhodování v tomhle případě nebylo nijak těžké. Zvlášť když jsem k účasti přesvědčila i muže. Naše účast byla sice lehce nejistá kvůli mužově pohotovosti v práci, ale naštěstí se nikde nic nerozbilo a my jsme si mohli užít ničím nerušený pěkný den.

Kvůli té práci jsme museli jet autem, přičemž plán byl, že se se zbytkem setkáme v Poděbradech kolem jedenácté. Nějak se to nepovedlo, ranní přípravy se trochu protáhly a my jsme lehce před jedenáctou teprve opouštěli Prahu. Nic hrozného se ale nestalo, skupinku jsme dohnali ještě na kolonádě. Cestou jsme si ještě koupili teplé lázeňské oplatky. Jak už jsem říkala na sraze, lázeňské oplatky nejsou věc, kterou bych s nadšením vyhledávala. Moji prarodiče za mého dětství nadšeně jezdili do lázní a domů je vozili po kilech. Jsem jich tedy přejezená ještě dodnes. Ale teplé nejsou zas tak špatné a navic jsem ráno vynechala snídani, tak jsem měla děsný hlad. Tolik k oplatkové vsuvce :)

Podle seznamu na FB nás mělo jet mnohem víc, než se nakonec zúčastnilo. I tak se nás ale sešlo odhadem něco přes deset. Ještě nějakou dobu jsme se promenádovali po kolonádě, fotili jsme, dělali blbosti a pak se volným krokem přesunuli na oběd.

Oběd byl značně epický. Prostředí bylo moc hezké, obsluha velmi milá a ochotná, ale kuchaře by měli vyměnit. Moje treska s americkým bramborem byla vcelku jedlá, o tom žádná. I když porce taková, že i já jsem po ní měla stále hlad. Černého Petra si tentokrát vylosoval můj drahý. Cibulačka byla výborná, to všechna čest. Pak už to bylo jenom horší. Objednal si těstoviny a dostal je jako poslední (no jo, je to strašně zdlouhavé jídlo :) ). Nejen že to nevypadalo lákavě esteticky, ani chuťově to nebyla žádná sláva. Ale je fakt, že toho bylo aspoň hodně :) Následné jablkové lívanečky byly podivně pazlavé nejablkové konzistence zalité čokoládovou polevou, která ovšem vypadala k nerozeznání od univerzální hnědé omáčky. Estetická i chuťová stránka se ruku v ruce plácaly na samém dně gastronomického rybníčku. A jelikož můj muž není lakomý, podělil se o ten zázrak s celým stolem. Někteří odvážlivci dokonce jeho nabídku přijali a dobrá polovina porce zmizela v žaludku Ještěrčina Jindry :)

S obědem jsme skončili právě včas, abychom stihli odjezd parníku Krále Jiřího. Cestou na nábřeží jsme samozřejmě prolezli dostupné obchody se suvenýry a podobnými pastmi na turisty. V jednom obchůdku měli asi milion různých předmětů ve tvaru koček. Tam se mi líbilo :)

Na parník se nás nalodilo osm, Ještěrka, Jindra a Ketmara zůstali na břehu a vydali se za vlastním programem. Během plavby k Nymburku jsme si opět povídali a taky pojídali zmrzlinové poháry a další laskominy za poměrně příznivé ceny. Plavba trvala přesně hodinu a všechny nás (ne)příjemně naladila ke spánku.

Na břehu si nás vyzvedla zbloudilá trojice a šli jsme k nedalekému zdroji Poděbradky. V lázeňské úpravě je fakt hnusná. Zatím jsem nenašla dostatečně výstižné přirovnání k popisu její chuti. Jindra si jí natočil plnou dvoulitrovku se slovy, že mu chutná.

Eff si nerozmyslel svůj nápad v pět plavbu parníkem opakovat. Tentokrát na druhou stranu k soutoku Orlice a Cidliny. Rozloučili jsme se tedy s ostatními a šli jsme na parník. Musím uznat, že tato plavba byla taková atraktivnější. Projížděli jsme plavební komorou, mávali na nás lidi z mostu a okolí bylo takové příjemnější. Po připlutí ke břehu jsem ovšem byla zralá na to padnout do postele. Nevím, čím to je, že to tak hrozně uspává :) Na parníku jsem měla další pohár a po cestě k autu ještě jednu točenou zmrzlinu. Na mé počínající nachlazení vyloženě to pravé. Ted mě hrozně škrábe v krku :)

Ješřě jsme se chvíli procházeli po kolonádě a lehce po sedmé hodině jsme vyrazili ve dvou směr Praha. Oba jsme se shodli na tom, že se jednalo o velmi vydařený výlet a děkujeme Myře za skvělý nápad i organizaci :)

Následuje několik skvělých random fotek z mého mobilu. Určitě se všichni těšíte, že? ;) Kdo by toužil po něčem obrazově uspokojivějším, tak nechť hlídá FB. Časem se tam třeba něco vyskytne.

O botách a o tom, proč jich pořád nemám dost

Nedávno se pár jedinců podivovalo, jak to že na zde ještě nevyšel žádný článek o botách a mém botníku, když na sociálních sítích své kontakty masíruju přívalem bot, které jsem si pořídila nebo si v nejbližší době míním pořídit. Ten pohled, který takto virtuálně získají, je samozřejmě zkreslený. Těch bot existuje ještě daleko víc, jen nemám čas jejich fotky sdílet po všech čertech, musím prohlížet čerstvou nabídku různých e-shopů a projít celý britský ebay dá taky zabrat :)

Jak jsem již psala, u oblečeni se mi ještě daří mé vášně krotit. Sranda přestává, když přijde na boty. Svět se jen hemží nádhernýma botama, které můj botník nutně potřebuje. Každý týden narazím na internetu na minimálně jedny. U některých naštěstí není uveden zdroj, na jiné nemám finančně.

Stále jich však zbývá velké množství, které si bez výčitek dovolit mohu. Nevím, čím mě tak uchvátily zrovna boty, pravdou však je, že prvotní úmysl opatřit si rozumný základní botník je navždy ušlapán podpatky pěti párů červených bot, sedmi párů bot hnědých, o černých raději ani nemluvím. Velmi záhy jsem totiž při nakupování bot zjistila, že v mém světě nejde mít jen jedny od každé barvy. Je tolik tvarů a stylů... V některých barvách jich prostě užijete více. Na tomto místě by možná některý z všímavějších jedinců mužského pohlaví mohl poznamenat, proč mám tedy troje úplně stejné černé boty. Na to bych mu samozřejmě řekla, že jsou každé úplně jiné a společnou mají akorát barvu :)

Mí známí tvrdí, že jsem na nakupování bot závislá. Nesouhlasím s nimi. Říkala bych tomu spíš vášeň. Každý nějakou máme. Nejvtipněji znějí podobná prohlášení od lidí, kteří jsou ochotní utratit tisíce měsíčně za figurky nenabarvených vojáčků a tančíků do Warhammera nebo podobných pro mě nepochopitelných předmětů. To ani nemám sílu jim odpovídat, jenom se směju :)

Těší mě prohlížet si fotky bot na internetu, obdivovat jejich originalitu, hodnotit jejich praktičnost, kochat se jejich ladnými tvary, bavit se jejich bizarností... Šaty a kabelky jsou pro mě jen doplňky k botám. Ano, vím že většina ostatních lidí (ehm... žen) to má jinak. Celé tohle „strojení“ pro mě není nic jiného než hra barev, střihů a materiálů. Velmi zábavná hra s velkým množstvím pravidel a doporučení – tím pádem i prostorem pro jejich porušování a vlastní kreativitu (což je oblast v módě stejně nebezpečná jako minové pole :) Když někde uvidíte slovo „kreativní“, mějte se na pozoru!). Boty mají v této hře přední místo. Většinou si vybírám oblečení podle bot, málokdy naopak.

Hrozně ráda kolem svých bot doma chodím a k mnohým z nich mám citový vztah, váže se k nim nějaký příběh či milá vzpomínka. Už ani nepočítám, kolik lidí se mě ptalo, kolik párů bot mám a proč jsem svůj botník ještě nevyfotila a někam ho nenasdílela. Počet opravdu nevím a botník nemám v plánu fotit, protože počet bot a jeho obsazení se stále mění. A buďme upřímní - líbí se mi představa, že si myslíte, že mám mnohem víc bot, než ve skutečnosti kdy budu mít :)

Ostravský Manifest 2011

je to tak, i letos se konal Malý anime festival v Ostravě. Pro své specifické místo konání je roztomile přezdívaný Chlastfest. Je na něm vyjímečné i to, že ačkoli je to pro mě jeden z nejlepších conů, není o něm pořádně co psát. Co chcete taky sáhodlouze rozepisovat na „sešli jsme se v hospodě, pokecali jsme, popili a ráno jsme se nevyspalí vraceli domů?“ Každopádně pokusím se o nemožné a trochu to rozepíšu :)

Letos jsem opět jela autem. Narozdíl od (před)minula cesta naštěstí netrvala sedm hodin, nýbrž standartní tři a kousek. Vyjížděli jsme už v pátek hned po práci. Cestou byla nabrána lehce nervózní rouwi a Praze se mohlo udělat na celé dva dny pápá.

Cesta ubíhala svižně, chvílema se povídalo, mlčelo, spalo, před Ostravou došlo i na zpívání. I když tedy shodnout se na výběru písně nebylo úplně jednoduché. Ještě že existuje ten Google a internet v mobilu.

Rouwi jsme vysadili v Ostravě a pokračovali (nebo spíš jsme se vraceli) ke Karviné za Seri, kde jsme měli domluvené spaní. Zastihli jsme ji v polospánku a s teplotou. Snažili jsme se moc nezdržovat, dali jsme si čaj, lehce jsme si popovídali a zalehli jsme do spacáků.

Sobotní ráno se trochu protáhlo. Vstávali jsme v deset a na Manifest jsme dorazili o čtvrt na tři. Na první pohled jsem musela konstatovat, že tam skoro nikoho neznám. Opět jsem se zeptala sama sebe, kde jsou ty časy, kdy jsem na conech znala devadesát procent lidí alespoň od vidění. Nebojte, taky jsem si sama odpověděla.

Chvíli jsem si tedy povídala s Omnim a osazenstvem u jeho stolu, pak jsem ujídala effovi guláš a docela dlouhou dobu jsem strávila sezením u DDR. Dorry mi sdělila cennou informaci – tudíž že všichni mí známí jsou buď na obědě, nebo ještě nedorazili.

Na místě se točil jako již tradičně Ostravar. Ačkoli jsem byla ujištěna, že není tak špatný, jak se o něm říká, zbaběle jsem zůstala u Frisca, které je špatné přesně tak, jak se o něm říká a má toho alkoholu v sobě víc než ten Ostravar. Samozřejmě se opět podával výborný guláš, zda došlo i na ohlašované grilování, nevím.

Také se zde pohybovalo nezanedbatelné množství okostýmované mládeže. Některé z nich byly prokazatelně cosplay, jiné byly roztomile freakovské a pak tam byla nevelká (leč výrazná) skupina kostýmů (zde se skoro zdráhám použít to označení), které byly děsivé i pro běžné otaku cony. Raději jsem si ani nechtěla připouštět možnost, že by takhle oděni vyšli ti jedinci i mezi normální lid.

Obědové a opožděné skupiny se naštěstí brzo objevily, takže jsem konečně měla ke komu se připojit. povídáni jsem střídala s návštěvou přednášek - Pravdu o strážcích vesmíru od Norda a Fejsika a Jak být velkým otaku z Grekovy dílny.

Přednáška o Strážcích vesmíru byla plná netušených informací. Nevěděla jsem, že měly tolik (35) sérií a taky že se v nich objevovaly nezřídka i scény z japonské předlohy. Ačkoli je tento seriál v našich končinách téměř legendou, povedlo se mi ho až na pár dílů zcela minout :)

Grek podal svůj obvyklý výkon. Přednáška byla podána s nadsázkou a humorem, dala pár zajímavých tipů, jak se v rámci komunity zviditelnit, jak se chovat a čemu se vyvarovat. Jako návod na to „Jak se stát Grekem“ to bylo zajímavé, ale myslím si, že jen málo lidí má dostatečně silnou vůli a motivaci, aby do toho opravdu šli.

K večeru jsem taky neplánovaně zůstala na promítání Halo legends a kupodivu se mi to i líbilo.

Zbytek večera jsem strávila u stolu pražských Mňangačiči. A jelikož se eff nejspíš řídí poučkou, že v nejlepším se má přestat, o půl dvanácté jsme sedli do auta a jeli jsme zpět k Seri. Osobně bych byla radši, kdybychom zůstali aspoň do tří, ale eff byl neoblomný. Navic nás čekala náročná neděle, takže jsem uznala, že by bylo vhodné se pořádně prospat. Podle všeho nám ovšem uteklo několik zajímavých nočních spontánních eventů. V úterý jsem se tedy v čajovně při vzpomínání na Manifest cítila chvílemi poněkud „out“ :)

V neděli jsme vstávali zhruba stejně jako předchozí den. Než jsme se najedli a zabalili si věci, bylo půl jedné a to už vážně nemělo cenu se na Manifest vracet. Přešli jsme tedy rovnou k vlastnímu programu.

Eff chtěl ještě vidět Stodolní ulici s představou, že to musí být fakt něco, když se tím ti ostraváci všude tak chlubí. Nějak jsme nepochopili, na co že jsou vlastně tak hrdí, ale nepochybuju, že nám to nějaký ostravák ochotně a rád vysvětlí :)

Za sebe můžu říct, že letošní Manifest se opět vydařil a splnil svůj účel. Viděla jsem známé tváře, měla jsem čas si s nimi v relativním klidu pokecat, akorát nějaký dobrý alkohol tomu chyběl :) Takže příště snad zase naviděnou!

Když oni měli slevy...

Sezónní výprodeje jsou velká past na takové marnivé jedince, jako jsem například já. Naštěstí se mi ještě stále daří udržet si poslední zbytky zdravého rozumu a některé kousky s klidným srdcem nechám ležet. ať už proto, že daný kus oblečení je v úpravě pro stanování, nebo je špinavý, ani po slevě na něj mé finanční možnosti nestačí, nebo je prostě a jednoduše hnusný. I přes tyto smutné případy však stále zbývá mnoho kusů oblečení, které si domů přinesu.

Nemluvě o těch prodejcích, kteří jsou tak zákeřní, že dělají sezónní výprodeje i mimo sezónu! Mají to v oblibě zvláště britské e-shopy se spodním prádlem a botama. Mám dojem, že fungují podle hesla "důvod ke slevě se vždycky najde". To pak má spořivá část nemůže odolat té skvělé podprsence, která je z třiceti liber zlevněná na čtrnáct a navíc k ní mají i kalhotky v mé velikosti! Co na tom, že je zářivě růžová a vůbec pod nic se mi nehodí. Není problém dokoupit, vždyť jsou teď všude slevy :)

Výprodeje se naštěstí netýkají jen řetězců v obchodních domech a e-shopů. Ve střídmější míře se vyskytují i v second handech, místech kde tak ráda a často nakupuju. Do několika z nich jsme se jednoho sobotního dopoledne vydaly s Midori. Měly jsme štěstí na akci Vše za dvacet. Takže celý můj nákup zde mě stál pouhých osmdesát korun. Zastavily jsme se ještě v dalším second handu na Andělu a tam jsem taky neodolala, i když slevy moc neměli. A co že jsem si to všechno koupila?

• červenou letní sukni
• černou plisovanou sukni
• lehkou černo-žlutou halenku
• kolovou sukni s bílými puntíky a červenými květy
• červené šaty s bílými puntíky bez ramínek
• černé šaty taky s puntíky bez ramínek
• černé krátké šaty s hvězdičkami

Večer jsem ještě proběhla Tescem, kde jsem ukořistila tmavě modré a červené triko s puntíky, obě velmi retro a černou kabelku.

Když to tak po sobě čtu, tak skoro nechápu, odkud se bere ten pocit, že nemám co na sebe :) Všechny ty věci se mi nechtěly fotit, ale nebojte se, že o ně přijdete. Budu je sem házet v rámci hotových modelů a vždycky vás na ně upozorním.

Random fotka z mobilu nesouvisející s článkem výše :)