30. srpna 2010

Opravdu nosíte správnou velikost podprsenky?

Ano, všimli jste si správně. Tenhle článek je určený převážně pro příslušnice něžnějšího pohlaví. Nicméně poučit se mohou i muži :)

Sepsat tenhle článek mě donutily vlastní zkušenosti a taky to, co denně vídám v ulicích kolem sebe. Ten pohled na ty davy slečen v zoufale nepadnoucím spodním prádle velikosti 75B je smutný až nechutný. Ačkoli osvěta už nějaká je a u mnohých včetně mě se neminula účinkem, zděšeně jsem zjistila, že do mého blízkého okolí ještě nedorazila. (Ještěrko, ty jsi výjimka ;)) Zkusím se toho tedy ujmout já a lehce naznačit, podle jakých pravidel si vybrat správně padnoucí podprsenku. V závěru článku na vás čekají odkazy. Doporučuji si je projít, protože jsem určitě na některé věci zapomněla. Taky tam najdete hodně názorných obrázků a fotek.

Obecně existuje velké množství různých čísel. V zahraničí se prodávaji běžně obvody 60-95 s košíčky A-I. U nás jsou to obvody 70-90 a košíčky A-D. S tím, že ještě jen několik kombinací. Tzn. třeba 75B či 80C jsou nejčastější, ale třeba taková 70F je u nás utopie.

Co si myslíme? (tedy někteří z vás)
Řekněme si to narovinu - situace v ČR není ohledně nabidky velikostí nijak růžová. Lepší zpráva však je, že se to zlepšuje a pomalu se i u nás začínají prodávat značky, které myslí na všechny ženy. Děje se tak povětšinou v "luxusních" obchodech, což mnoho žen odradí, ačkoli ceny nemusí být vždy tak vysoké, jak si mnohé z nich představují. Každopádně ne každý luxusně se tvářící obchod nabízí kvalitní služby a prádlo. Je třeba si dávat pozor a vědět, co vlastně člověk chce koupit.

Raději ani nechci vědět, kolik žen nosí košíčky B nebo dokonce A, protože přece mají malá prsa (a ta hodná ochotná paní v Triumphu jim to přece dosvědčila). Ale co přesně jsou malá prsa? Každá žena má jinou postavu a v poměru k ní i jiná prsa. Velikost košíčku je obecně daná rozdílem mezi obvodem pod prsy a obvodem v nejširším místě prsou. Dejme tomu, že malými prsy nazveme ty, kde je rozdíl 5cm. Podle této tabulky se ale dostaneme na "neuvěřitelné" košíčky C O.o Pokud je ten rozdíl 10cm, tak dokonce na E (podle britského číslování DD).

Další kapitolou je obvod. Občas ženy tuší, že to má něco společného s obvodem pod prsy. Většinou si to ale vykládají úplně špatně. Ale co se na tom dá nepochopit? Jak mi bylo řečeno jednou mojí známou, tak se prostě změří pod prsy a vezme si nejbližší obvod velikosti podprsenky a podle toho přizpůsobí velikost košíčku. Takže pokud si naměří např. 78cm, tak si hrdě odnese velikost 80. O tom, že prsa by měl držet hlavně ten obvod nejspíš nikdy neslyšela.

Jak to tedy doopravdy je?
Správně padnoucí podprsenka nese většinu váhy prsou na svém obvodu. Ten by logicky tedy neměl být volný. Mezi číslem na podprsence a velikostí obvodu pod prsy neplatí rovnost, ačkoli se to tak hezky nabízí. Čislo udává, jaký má podprsenka obvod v klidovém stavu. Ale každá obsahuje různé procento elastanu a časem se vytáhne (poměrně krátkým časem). Obecně platí, že abyste dostaly správný obvod podprsenky, od vašeho reálného obvodu pod prsy odečtěte 5-10cm.

A teď košíčky. Tam je to ještě větší magie. Aby podprsenka nabízela správnou oporu, neměl by košíček sloužit jen jako krytka na bradavky. Prso by v něm mělo být uloženo celé, kostice by měla po celé svojí délce držet pevně na hrudníku a těsně lemovat prso, nikde by se neměla zabodávat do "měkkého" a její vnější část by měla končit zhruba v podpaží. Mnoho žen dělá to, že košíček nažene větším obvodem a utažením ramínek. Což je samozřejmě špatně, protože pak prso ztrácí potřebnou oporu v obvodu a zadní část podprsenky se posouvá kamsi mezi lopatky. Správně umístěný obvod drží pevně na těle ve vodorovné pozici.

Příznakem špatně padnoucí podprsenky může být to, že po těle cestuje, musíte ji čas od času "vrátit na své místo", při předklonu hrozí, že vám vypadnou prsa (nebo jeji velká část) ven, někdy si stačí jen poskočit.

Ale nic nevysvětlí teorii lépe než obrázek. Některé najdete i v odkazech, které uvedu na konci článku.


Tady jsou na první pohled malé košíčky, ačkoli obvod nejspíš škrtí. Stačí prudce vzpažit a podprsenka se posune o několik čísel nahoru. Kostice nepřiléhají k tělu a zasahují do měkké prsní části. A to nemluvím o tom, co by se stalo, kdyby se slečna předklonila.


No dobře, tohle je peklo tak nějak celkově. Ale taky nelze přehlédnout to zapínání skoro za krkem. Tohle dělá to, když chcete nahnat velikost košíčků větším obvodem.


Vlevo špatná velikost, vpravo ta samá podprsenka ve správné velikosti.

Tenhle článek jsem proti původnímu plánu nakonec pojala minimalisticky s tím, že ho doplním o kopu odkazů, kde najdete další vyčerpávající informace. Tuším, že se mezi vámi najdou i takové, které si řeknou "no a co", ale s tím já už nic neudělám. Předpokládám, že ty soudnější z vás by si např. špatnou velikost bot taky nekoupily, protože chápou, že to asi nebude zdraví zrovna prospěšné. Se spodním prádlem je to stejné. A těm nesoudným stejně nic jiného než transplantace mozku nepomůže. Ve výsledku je to stejně jen na vás. V komentářích mi můžete sdělit svoje postřehy a zkušenosti, případně zjištění.

Kam dál?

16. srpna 2010

Život pro kočku

Je čas oblažit vás dalšími kočičími novinkami z naší domácnosti. Že jsem si pořídila další kočku, to už asi vědí všichni. Ještě jsem ale nepovídala, jak se u nás zabydlovala, co na ni Silver a jak se jí u nás líbí. A jelikož u nás už několik měsíců je, rozhodla jsem se, že je ten pravý čas o tom napsat pár řádek.

Důvody k jejímu pořízení byly různé. Hlavním z nich byl Silver. Nudil se a u žádné činnosti nevydržel dlouho. Naznala jsem, že potřebuje kočičího parťáka podobné povahy a stáří. Koťata ho totiž neuvěřitelně iritují. Už kdysi dávno jsem si řekla, že další mnou pořízená kočka bude útulková či depozitní. Za pomoci ochotných dam-depozitářek jsme na základě zadaných kritérií vybrali Karin. Vlastně rozhodla Karinina krátkosrstost a zavalitý vzhled. Tedy podle fotek :) Nechala jsem o tom rozhodnout dfoxe, ať se taky cítí užitečný. Navíc mně se líbily všechny nabízené kočky stejně a nemohla jsem se rozhodnout :)

Co se týče popisu na kočky-online, ten taky vypadal slibně:

Klidný přístup hodné paní a neagresivní prostředí z ní taktéž učinilo hodnou, mírnou a neagresivní kočičku. Nepatří k vnucujícím se kočkám, ráda sedí někde stranou a v pohodě pokukuje z pod víček svých krásně malovaných přimhuřujících očí. V novém domově ocení společnost přátelské, nedominantní kočky. Je čistotná, naučená na kočičí WC s hrudkujícím minerálním stelivem.

A co o Karin můžu po tom čase říct já? Neagresivní je, ale jakmile přijde na jídlo, umí dát najevo, že její žaludek je otevřený všemu a nebojí se použít ani zuby :) Je to zvědavá potvůrka, která musí být u všeho co nejblíž a ke všemu se potřebuje nějak vyjádřit. Co se týče jídla, je to chodící popelnice a pěkně jí roste břicho. A co mě těší, tak se hrozně ráda mazlí. I když vůči prudkým pohybům je stále opatrná a když nemá svůj den, tak si ji člověk ani nepohladí. To je posedává či polehává poblíž, ale přiblížit k sobě nikoho nenechá. A hlavně vůbec není tak zavalitá jako se zdá na fotkách od Tabby! :) Vypadá jako drobné půlroční koťátko. Já si ale myslím, že s tím objemem jídla, co do sebe nasouká, tomu brzy bude jinak.

A co na to Silver? Řekla bych, že měl Karin rád od první chvíle. Když se prvních pár dní schovávala za vanou, chodil se tam na ni dívat a dělal jí tam společnost. Samozřejmě pár metrů od ní, na to aby se dostal pod vanu, je moc velký a ona by ho tam stejně nejspíš nepustila :) Když si na sebe trochu zvykli a Karin vylezla ven, začala mít vůči Silverovi pečovatelské sklony - ráda se o něj otírá a myje ho. Silverek jde buď znechuceně pryč, nebo jí jednu tlápne. Je to prostě takový mazlivý typ :)

Až na občasné kočkování nejraději v pět ráno je jejich kočičí soužití poklidné. Každý má svoje oblíbené místo k odpočinku a setkávají se snad jen u misek s jídlem a na okně. Tam vedle sebe roztomile sedávají a dívají se ven. Dokud Karin nezačne Silverka láskyplně olizovat :) Škoda, že se mi to ještě nepovedlo vyfotit.

12. srpna 2010

Posel smrti 2

Když jsem se před lety dozvěděla o existenci Posla smrti, přemohla mě zvědavost a hru jsem si sehnala. Věděla jsem, že se jedná o českou adventuru, proto jsem byla spíš skeptická. O to větší bylo moje překvapení, jak profesionálně hra vypadá, jak je napínavá, zábavná, že má sympatického hlavního hrdinu, kterého prostě musíte milovat a nechybí jí atmosféra. A co víc, z dabingu vám není na zvracení!

Na pokračování jsem se tedy náležitě těšila a očekávala jsem, čím tvůrci překvapí. Nejspíš jsem očekávala moc. Pokračování Posla smrti vzali do rukou hannoverští Cranberry Studios. Snahu jim nelze upřít, jenže výsledek je nemastný neslaný. Jediné, co se mi na hře líbilo, bylo grafické zpracování a i nad tím mohli popřemýšlet trochu víc, jelikož zvláště uživatelské rozhraní pár nepěkných chyb má.

No ale vezměme to pěkně od začátku. Příběh ani omylem nenavazuje tam, kde starý Posel smrti skončil, Zavede nás do ospalého městečka, kde tráví vysokoškolák Darren svoje prázdniny. Maminka mu zařídila brigádu ve zdejším fotografickém ateliéru (i když říkat tomu místu "ateliér" je to samé jako říkat "fotograf" každému, kdo vlastní digitální zrcadlovku). Jeho nadřízený a majitel toho místa je zlý starý chlap, který má problémy s alkoholem... vlastně má problémy tak nějak se vším. Darren mu dělá holku pro všechno - uklízí, plní drobné pochůzky, úkoly a v neposlední řadě žehlí jeho průšvihy. Všechny takové úkony náležitě komentuje.

Co se týče Darrenovy povahy, celou dobu jsem nevěděla, co si o něm myslet. Připadlo mi, jako by ho psalo několik lidí, každý měl svoje (diametrálně odlišné) představy a nepřišlo jim důležité si je sdělit. V jednu chvíli je to neprůbojný stydlín, pak sympatický gentleman a najednou sebevědomý drzý spratek, co se neumí chovat ke starým lidem. Tyhle jeho osobnosti se střídaly tak rychle a nepředvídatelně, že jsem po chvíli jakoukoli analýzu jeho osobnosti vzdala a začala jsem ho víceméně ignorovat a brát ho jako trapnou figurku, která mě posune dál v příběhu.

Ten začíná být zajímavý, když do města přijede neznámá roštěnka a požádá Darrena pořízení několika fotek. Co to s mladým nevinným chlapcem udělá, netřeba zdůrazňovat. Brzy se zamiluje a pro slečnu udělá první poslední. I nezkušenému hráči je od první chvíle jasné, že se nejedná o žádnou náhodnou dívku, která má zálibu v dírách, kde chcípnul pes. Až nápadně se motá kolem Darrena a děje se kolem ní pár dívných věcí a lidí. Především ten chlápek v obleku. A pak je tady taky ta nehoda, co se stala jeho matce ve vlastním domě v době, kdy se ve městě objevil. Vše vyvrcholí zmizením slečny. Darren se rozhodne hrát si na gentlemana a vydává se po stopách krásné neznámé. Kam ho větry zavanou, je jasné - do míst, kde se odehrával první Posel smrti, vesničky Willow creek.

Tady na mě padla kapka nostalgie. Sledovat, jak si grafici a zub času pohráli s temi známými místy, bylo zajímavé a zábavné. Dokonce jsem se setkala s některými postavami známými z prvního dílu. Některé byly ve stejných rolích, jiné jejich životní osudy postavily do úplně jiných pozic. Bohužel drtivá většina z nich byla vylíčena velmi ploše a nezískala jsem si k nim žádný, natož pak vřelý vztah.

Celkově mi příběh přišel oproti prvnímu dílu dost špatný. Věřím, že autoři chtěli, aby byl hráč stále překvapován, a aby nabyl dojmu, že nic není tak, jak si myslí, že to vypadá. Jenže to, co předvedli, hraničilo s nevkusnou překombinovaností. Některé dějové zvraty na mě působily dojmem "tak ještě to musíme nějak natáhnout, to rozuzlení nemůže být přece tak jednoduché".

Nepomáhal tomu ani prapodivný dabing. Hlas hlavního hrdiny je stále stejně monotónní a v situacích, kdy má hrdina vyjadřovat nějaké emoce, to působí dojmem, že má nějakou vážnou psychickou poruchu (což není úplně špatná úvaha, každopádně pochybuju, že zrovna na to měl výkon dabéra upozornit). Je to taky jeden z důvodů, proč mě hra nevtáhla do děje, ačkoli atmosféra jí místy nechyběla. Jedinou světlou výjimkou byl sluha Bates, tam dabér odvedl skvělou práci. Ostatní postavy buď bolelo poslouchat, nebo mluvily přehnaně afektovaně či monotónně.

Hádanky se v Poslovi smrti 2 dělí na dvě kategorie - jednoduché a náhodné. První skupina je jasná. Otevřete rébus a řešení je jasné, jelikož se jedná o variaci na stokrát omýlané téma. U druhé skupiny nejspíš o logickém řešení neměli tušení ani samotní autoři hádanky. Všechny indicie jsou vám jasné, řešení také. A přitom je úplně jiné a vy si lámete hlavu s tím, proboha proč. Že se většina rébusů do daného prostředí nehodí a v některých případech působí vyloženě uhozeně, to raději nebudu nijak víc rozebírat.

Přes tu všechnu kritiku si ale myslím, že hra vyloženě špatná není a určitě si svoje hráče našla. Je to příjemná a nenáročná graficky hezky vyvedená adventura na jeden či dva víkendy podle zkušeností hráče. Jen v porovnání se svým prvním dílem z toho v mých očích nevychází úplně nejlépe.

5. srpna 2010

Zbytky z Advíku

Předchozí report z Advíku byl poměrně dlouhý a kromě textu neobsahoval žádné fotky. Dnes to tedy napravím a podělím se s vámi o grekovu epickou přednášku a jedno amv, kterým vás hodlám definitivně nakazit :)

Co se týče fotek, tak já jsem nefotila a co jsem viděla cizí fotky, tak se povětšinou jednalo o soukromá alba na facebooku. Pokud máte někdo nějaké veřejné odkazy, můžete je dát do komentářů :)



3. srpna 2010

Advík 2010

Můj třetí Advík a zase úplně jiný než předchozí dva. Co si budeme povídat, ten první nic nepřekoná. Přesto jsem si ale ten letošní také užila. Možná o něco víc, než ten předchozí.

Letos jsem byla na Advíku jen v pátek a v sobotu. V neděli jsem se sice zastavila také, ale už bylo po třetí a všechny linie už balily. V průběhu jsem byla jen na několika bodech programu, jinak jsem se věnovala socializaci povětšinou mimo con :)

Karaoke soutěž
Původně měla být v páteční podvečer, nakonec se její začátek posunul už na třetí hodinu. Byla to pro mě trochu čára přes rozpočet, musela jsem odejít dřív z práce. O tuhle zkušenost jsem se totiž nechtěla ochudit.

Z vyprávění vím, že loni měla karaoke soutěž velmi improvizované podmínky a velké problémy s technikou. Letošní ročník měl pro sebe velkou tělocvičnu, aparaturu a dokonce pódium. Vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát by to mohlo vyjít.

Bohužel ani letošní ročník se neobešel bez problémů. Soutěž začala se zpožděním díky úvodním technickým problémům a u zvukové aparatury stál evidentně člověk, který toho o zvuku mnoho nevěděl. To by tam totiž jenom tak nestál. Ačkoli měla sposta soutěžících velký potenciál, většinu písniček bylo velmi bolestivé poslouchat - z důvodu špatného nastavení té aparatury.

Ke konci se sice vyměnil s někým zkušenějším, ale nějaké větší zlepšení jsem nezpozorovala.

Za největší fail považuju to, že na pódiu vůbec nešla slyšet hudba, podle které měl dotyčný zpívat. Publikum naopak mělo zážitek hlasitější, než by bylo uším příjemné. Věřím ale, že to příští rok vychytají.

Co se týče soutěžících, tak se nás tam letos sešlo kolem dvanácti a soutěžit se mohlo jak jednotlivě, tak ve skupinkách. Písničky byly většinou j-rockové a openingové. Objevil se ale taky jeden South park a Loituma :) Já jsem zpívala Kiss the rain od Yirumy a byla jsem tam tak jedna z mála s anglickým textem. Příští rok si ale na tu japonštinu třeba troufnu :)

Co se týče výsledků, tak si jimi nejsem jistá, protože na vyhlášení jsem nebyla. Myslím ale, že na předních příčkách se umístili Lacrimosa, Loituma a South park.

Yaoi očima Greka
Jak už bývá u Grekových přednášek zvykem, tak i na tuto přišel pečlivě připraven (co náhodou nevěděl, to si určitě vymyslel). Představil základní definice a pojmy, bez kterých se v rozhovoru s běžnou yaoi fanynkou neobejdete. Nechyběl ani popis artefaktů, které mají yaoi osoby v oblibě.

Často taky zapojoval do diskuze publikum. Tím získala přednáška nový rozměr, my byli obohaceni o nové postřehy a názory, z nich některé nikdo z nás vědět nepotřeboval. Nový rozměr také dostala věta "pojď na pivo" (případně vino, v Grekově případě) :) Tentokrát se Grekovi povedlo nepřetáhnout (alespoň ne nijak výrazně).

Matsuri
Z matsuri jsem upřímně taková rozpačitá. Jako doprovodný venkovni program to bylo fajn, ale pod matsuri jsem si představovala něco jiného. Takového japonštějšího.

Když se řekne matsuri, představím si spoustu lidí v yukatách a kimonech, lampiony lemující uličky mezi stánky, spoustu tradičního (japonského) jídla a hry.

Pár lidí v yukatách se našlo, lampiony na pár místech rozvěšené taky byly, k jídlu se prodávaly čínské nudle a špízy, točilo se pivo (našel se vůbec někdo, komu chutnalo?). Z her jsem zahlédla akorát DDR a lidé si mohli namalovat svůj vlastní vějíř. To všechno by bylo super... kdyby se tomu neříkalo matsuri. Na to to bylo až moc v českém stylu :)

Po setmění nemohla chybět obligátní fireshow a nově také ohňostroj. Ten jsem však taky čekala o něco velkolepější.

Příběhy, které stojí za zmínku
Hintzuova přednáška měla přidělený poněkud nešťastný čas, protože se mi kryla s dalšími asi třemi věcmi, na které jsem chtěla jít. Takže vlastně všechny ty čtyři věci byly nešťastně umístěné. Mrzelo mě to, protože letos mě toho na Advíku zase tolik nezaujalo. A když už něco zajímavého je, tak to musí být vše v jeden čas.

Ohledně přednášky Hintzu nijak nepřekvapil - pozitivně ani negativně. Povídal o delších mangách a manhwách, které nejsou zase tolik známé. Nezaměřil se jen na bojovky, udělal průřez více žánry a nevynechal dokonce ani naučnou mangu pro dospělé :)

Občas si říkám, kde ten člověk bere čas na to, aby toho tolik přečetl. Mám dojem, že když vyjde nějaké anime, tak pokud k němu existuje manga, tak Hintzu ji četl :)

Vyhlášení Czech Anime Awards
Pro ty, kdo nevědí, o co jde, tak se jednalo o anketu o nejoblíbenější anime za posledních 10 let.

Měli ji na svědomí Campari s devyxem. Co jsem viděla, tak jí věnovali moře času a na tento okamžík se připravovali dlouho dopředu. Není tedy divu, že to na samotném vyhlášení šlo poznat. Vše měli precizně připravené, nazkoušené a promyšlené do posledního detailu.

Celým dvouhodinovým vyhlášením provázeli Campari a Akiko. Jako porota byli pozvaní Trpaslík, Chinchila, Marek14, Grek1, Arian a Morgar. Na místě se vyhlašovalo dvacet nejlepších výsledků.

Druhá desítka se proletěla v relativní rychlosti. Každé anime bylo představeno zhruba minutovou animací a krátkým shrnutím od moderátorů.

Prvních deset anime se představovalo obšírněji, dokonce došlo i na asistentku s obálkami :) Opět nechyběla animace a tentokrát byl součástí i medailonek, který předem namluvila Rin. Vyhlašování jednotlivých míst bylo proloženo zábavným povídáním porotců. Po vzoru Grekovy přednášky se i tyto diskuze často zvrhávaly netušenými směry :)

Jediná věc, která dokonalost vyhlášení trochu kazila, byla opět zrádná technika. Začal vypadávat jeden mikrofon, takže občas dotyčnému nešlo moc rozumět. To se ale vyřešilo tak, že se postupně všichni na mikrofony úplně vykašlali. Šli dobře slyšet i tak.

Campari a devyx by si na příště měli zase něco vymyslet, protože tahle akce byla esencí pečlivosti, promyšlenosti a připravenosti. Byla by škoda nechat jejich talent spát :)

Hudební hry
Linie hudebních her byla letos monstrózní. Možná až zbytečně. Měli čtyři nebo pět místností k prasknutí napěchovaných hudebními hrami. A to byl ten problém. Člověk by si myslel, že se poučí z Animefestu a půjdou trochu jinou cestou. Vím, že tom Animefestu to nejspíš jinak nešlo, tady však ano.

Jednotlivé hry se rušily, vzájemně přehlušovaly, návštěvníci si málem šlapali po hlavách. Letos jsem na hudebních hrách strávila velmi málo času právě z tohoto důvodu. Nevidím přínos v tom skákat šipky na nepadnoucí hudbu z vedlejšího stanoviště.

Přitom s takovým množstvím prostoru se dalo pracovat určitě lépe. Organizátoři mohli zkombinovat hry, ke kterým se dají připojit sluchátka a ty ostatní. Taky by tam nemuselo být tolik druhů čtyřpanelových her, protože běžný Franta uživatel stejně rozdíl nepozná.

Pro příště připojím jednu prosbu - udělejte oddělené stanoviště specializované na anime songy, nejlépe někde stranou. Je nás víc, kteří si myslíme, že stepcharty na anime písničky jsou divné a většinou nekvalitní a přeslazený j-pop nám drásá uši. Takhle by byli spokojení stoupenci obou táborů :)

Singstar
Tohle pro mě byla taková přízračná linie. V programu sice byla, v reálu jsme však většinou našli zamčenou třídu. Nebo přednášku bushido linie, se kterou se o třídu dělili.

Když už nám došla trpělivost, protože jsme si chtěli zazpívat a podle programu nám to mělo být umožněno, začali jsme se zajímat, co pro to máme udělat. Bylo nám řečeno, že si máme sehnat orga, co nám tu třídu odemkne. Tak jsme si ho sehnali a dali se do hraní.

Asi po hodině do třídy vstoupil překvapený červený org, co tam děláme. Pro mě osobně pak následoval snad největší šok celého Advíku, protože nás z místnosti dost nevybíravým způsobem vykázal. Důvod byl ten, že nás tam nehlídal žádný modrý org. Jak jsme asi měli vědět, že by měl? Není to tak trochu starost právě toho červeného?

V programu snad bylo uvedeno, že má být volné zpívání, tak měl někoho obstarat, nebo tam sedět on. Zamčená třída opravdu řešením není. Nebo jestli to chce dělat takovým stylem, tak ať to raději nedělá vůbec. Alespoň pak program nebude slibovat něco, co nesplní. Návštěvníci nejsou zvědaví na to, aby se jim dostalo takhle hrubého jednání, když se dožadují něčeho, za co si zaplatili vstupné.

Nebudu to natahovat. Nakonec jsme si přece jen zazpívali, protože *my sami* jsme si sehnali orga, který nás tam bude hlídat. Přesněji - on se sám nabídnul, když viděl ten nas*aný dav, co se vyhrnul z té místnosti :) Tímto mu za všechny moc děkuju.

Zbytek conu v bodech
Pokud některým bodům nebudete rozumět, nic si z toho nedělejte :)

  • letos jsem měla dojem, že je tam koncentrace divných a neznámých lidí větší než jiné ročníky - pamatuju si cony, kde jsem alespoň od vidění znala tak 80% účastníků.
  • cosplaye byly děsivé a smutné
  • byla tam spousta lolitek, které neznám a bála jsem se je oslovit.
  • pod průsvitnou bílou halenku nepatří bílá podprsenka s jahodami :)
  • mám dojem, že letos zvítězila kvantita nad kvalitou - po všech směrech.
  • spory mezi organizátory by měly zůstat mezi organizátory a návštěvník by o nich vůbec neměl vědět, natož aby se ho osobně nějak dotkly.
  • když se na něco ptáte, je dobré uvádět důvod, proč tak činíte. Nezpůsobíte pak problémy lidem nad vámi.
  • kratší doba trvání a méně obsáhlý program by celé akci podle mě jenom prospěly.
  • proč nebyly k dispozici černobílé programy? To byl opravdu jediný způsob, jak získat papírový program zakoupení taštičky za 40kč se zbytečnostma, o které jsem nestála? 
  • mrzí mě, že jsem se nedostala na žádný program s wolfiiho zahraničními hosty - v čajovně s nimi byla sranda.
  • v okolí školy je strašně málo dobrých hospod
  • Denerog, Chinchila i Alucard jsou navzdory svojí pověsti docela vtipní společníci.
  • Chill to s šátkem ve vlasech moc slušelo.
  • Ovečka vypadala v yukatě hrozně roztomile.
  • Haru měla úžasné puntíkaté punčochy, o které jsem ji chtěla okrást.
  • mrzí mě, že jsem v neděli odešla tak spěšně a nestihla se rozloučit s Ledmanem a dát mu obligátní hug ^__^
  • opravdu nenávidím, když mě úplně cizí člověk více než přátelsky objímá a zatahuje mě do nějaké "upírské hry", které se neúčastním a ani o to nemám zájem. Příště nechť to nikdo nezkouší, nebo pocítí můj hněv.
  • nepochopila jsem skupinku sedící na podlaze dámského wc a předávající si dokola toaletní papír O.o 
  • celkově mi přijde letošní Advík zvládnutý lépe než minulý rok. Jen byl hrozně dlouhý a bylo vidět, že někteří už toho mají plné kecky.